Netvor a Já

9. června 2013 v 20:36 | Issie
Dýchá se těžce. Tíha na hrudi je neskutečná, ale přes to vstávám a vydávám se na pospas té strašné věci. Věci, která mi vzala vše. Rodinu, přátele a i část mě. Tu část mé osobnosti, která byla příliš zvědavá a nenasytná po nových vědomostech a zkušenostech. Vymstilo se mi to, a to dost tvrdě!
Po namáhavém přemýšlení zda by bylo lepší vstát a pomstít vše co jsem milovala a nebo zůstat ležet a nechat si pomalu vzít vzduch z plic jako oni. Ti, které jsem nikdy nebyla ochotna opustit. A ani nejsem. Přemýšlení je dlouhé a bolestné, protože mi neustále osvětluje to, že život může jen tak snadno vyhasnout. Ale i tak se mi podaří vstát.
Bolest, která mi najednou projede tělem je příliš ostrá. Chvíli mám pocit, že mě ani mé vlastní nohy neunesou. Neunesou tu tíhu ztráty, smutku a bolesti. Přes to jak mé srdce krvácí bolestí se vydávám vstříc ztělesněnému strachu a mučiteli.
Překračuji těle bez života. Těla členů mé rodiny, mých přátel. Už necítím bolest. Vím, že teď je pomstím. Musím, musím to zvládnout.
Seberu té příšeře život, tak jak ho ona sebrala jim. Budu pozorovat jak z něj pomalu odchází život. Jak ho opouštějí poslední molekuly vzduchu. Bude konec. Konec strachu o život, o své blízké.
Jak se k němu přibližuji tak mě nějak opouští statečnost. Na jejíž místo se dere strach. Už jsem od toho monstra pouze na vzdálenost zhruba malého Pickapu. Jak se k němu přibližuji tak místo toho aby strach sílil, tak se naopak snižuje až úplně zmizí. Jsem plna odhodlání připravit břitvu mého nože ne procházku vnitřnostmi té ohavné bytosti.
Vzdálenost se snižuje a mé odhodlání roste. Stačí jeden sek a připravím ho o hlavu. Ale to co spatřím poté, co můj dlouhý nůž setne hlavu té osoby, toho utkvělého monstra v mé hlavě mě rozhodí.
Padnu na kolena a snažím se zachránit to co jsem milovala, miluji a vždy milovat budu. Je to on. Ten s kterým jsem strávila nejlepší dny mého života. S ním jsem sdílela všechny své pocity a myšlenky. A teď je pryč! Nevěřím, že mé rodině vzal život on. A mám pravdu. Dokazuje mi to vzkaz umístěný v jeho ústech. Stojí tam : ,, Vždy jsem tě miloval. Pokud toto čteš jsem již mrtvý. Buď mě zabila ta zrůda co vzala život i všem ostatním a nebo jsi mne zabila ty. Ty, ze strachu, že to já jsem nechal vyhasnout život v srdcích tvých blízkých. Tak jako tak. Odpouštím ti. Nikdy nezapomeň, že jsem tě miloval a stále budu." Když vzkaz dočtu nemůžu uvěřit tomu co jsem udělala. Nemohu uvěřit svému činu. Uchopím do ruky nůž, který zabil mého milého a vrazím si jej do srdce.
Ze žil mi mizí krev a z plic vzduch. Avšak vím, že má láska k němu je bezbřehá. S těmito slovy usínám navždy.

Issie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | Web | 13. září 2013 v 17:40 | Reagovat

Ahoj, omlouvám se, že píšu až teď, ale máme to teď ve škole šílený a na počítač se moc nedostanu.
Tak kde asi tak začít. Líbí se mi nápad, líbí se mi, že je to psané v ich-formě. Ze začátku jsem se bála, že to bude jen takový ten "svěřovací dopis bez děje", ale mé obavy se nevyplnily, za což jsem ráda. I přesto bych ale klidně uvítala trochu delší text. Třeba si na chvíli sednout a rozvést některé věci. Proč je zabil. Jak je zabil. Snažila si se, aby povídka byla hodně zastřená, a hlavní roly hrály pocity, což se ti povedlo a líbí se mi to, ale občas ti tam prosákne ta "hmotná část světa" a pak do dost vrže. Jako třeba tenhle úryvek… „opouštějí poslední molekuly vzduchu. " proč molekuly. Ta strašně se to tam nehodí. Možná to místy trochu uhladit a rozhodnout se, jestli to povídky zapojím i tu "hmotnou část světa" - a když ano, tak si nad ní chvíli sednout a promyslet ji- a nebo se na  ni vykašlat a přidat ještě více rozpoložení. Celkově to byl takový předkrm. Neurazí, ale každý stejně tak napůl čeká na ten hlavní chod.

2 Martina Martina | Web | 14. září 2013 v 20:07 | Reagovat

Jo, to je úplně v pohodě...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama