Hrůzné uvěznění

9. června 2013 v 20:38 | Issie
Všude kam se podívám je krev.
Ptám se sama sebe ,,Kde jsem "? Co se stalo? Ale marně. Jen naivně čekám na odpověď z venčí. Sama vím moc dobře že nepřijde,ale naděje přeci umírá poslední no ne?
Bolí mě hlava. ,,Au" Vydere se mi z plic když si sáhnu na ránu na hlavě. Krev,teče mi z hlavy krev! ,,No tak Issie klid". Utěšuji se,ale marně. Co se stalo?Ptám se stále dokola. Hlas mi vynechává zoufalostí.
,,Klid,klid." Zachovej klid. To je teď hlavní. Musím si vzpomenout kde jsem se tu vzala.
Tak spojuji útržky mé paměti.
Šla jsem na hřbitov navštívit hrob mé tragicky zesnulé kamarádky Issabelly Winterové. Poslední co si z té ponuré chvíle kdy jsem seděla u jejího hrobu pamatuji je že mi někdo zezadu navlékl na hlavu pytel. A odtáhl mne pryč. A pak už jsem se probudila zde. Nevím jak se odsud dostanu,ale vím že to musí být brzy.
Někdo chodí po chodbě. Takže tu někdo je a zřejmě hlídá abych se z této smrtící cely nedostala.
Zatím se mu to daří,ale jen zatím.
Musím něco vymyslet.Ale nejdřív musím zjistit kdo to je a jak moc je zabraný tím abych neutekla. Myšlenky mi víří v hlavě jako hejno motýlu,poletujících sem a tam. Nic mě nenapadá. Už mě přemáhá zoufalost. Musí existovat možnost jak odsud uniknout.
,,Mám to"!
Vylezu na tu židli či co to je a pokusím se nahlédnout přes mříže v oknech. Vidím jen nějaký les. Budova kde se právě nacházím stojí uprostřed lesa. Už vím kde jsem!Nacházím se v bývalém blázinci za městem. Přesněji v malé,větrem prohnané vísce jménem Wondervood. Byla jsem se tu před 2 roky podívat s rodiči. Ale už si nic nepamatuji. Teď by se mi hodil ten pilník co jsem měla v kapse,ÁÁ on tam pořád je ! Super. Musím se pokusit přepilovat mříže v oknech. Jelikož jsem jen cca 2 metry nad zemí. Musím se odtud dostat okem. Daří se mi odpilovat první tři tyčky,když tu najednou. Někdo sem de. Asi ten hlídač,sakra! Lehnu si na postel a dál dělám že spím. Hlídač pootevře dveře a zkoumavým pohledem si mě změří.Hrůzou mi mráz běhá po zádech,už,už čekám že ke mě přijde s tím že ví že nespím,ale nestane se tak.Hlídač jen líně zavře dveře a opět zmizí v šeru ponořené chodbě.
Ihned jak se tak stane vyskočím z postele a pokračuji v pilování mříží. Už odpadá na zem čtvrtá a poslední mřížka a já námahou a štěstím nemohu popadnout dech. Když vtom si uvědomím že i přes to že už mohu uniknout z této strašidelné budovy vystřižené jako z filmu o Draculovi,něco mě láká.Snad zvědavost co se to tu děje nebo možná touha po poznání. Ať je to cokoliv vím že to nemohu naplnit,jelikož bych díky tomu mohla přijít o život. Chvíli ještě sedím a přemýšlím pro jakou variantu se rozhodnu,když tu najednou!Zaslechnu na chodbě nějaké hlasy! ,,Co je s tou holkou,to pořád spí?" promluví jeden hlas,na což mu druhý odpoví : ,,Když jsem tam byl naposledy spala jako zabitá". Ten hlas pravděpodobně patří tomu hlídačovi. K mému překvapení nezamíří ani jeden z nich k mé cele,ale pokračují dál temnou chodbou. Řekla bych že jdou do sklepa,protože poslední co slyším jsou vzdalující se dupance podrážek vrzajících na starém schodišti.
Toto je můj čas! Pomyslím si,ale cožpak mohu jen tak utéci? Budu muset,pokud nechci díky svojí zvědavosti zaplatit tu nejdražší daň,svůj život.
Hbitě se protáhnu oknem zbaveným mříží. Už se ani neohlížím jen utíkám lesem zahaleným do barevného pláště podzimního listí.Mým cílem je dostat se co nejrychleji domů.A to se mi musí za každou cenu povést.Běžím ještě nějakých 200 metrů když to mě zastaví pronikavý zvuk sirény ozývající se z toho strašného domu. Krve by se ve mě nedořezali. Hledají mě a ví že jsem v tomto lese.
Na chvíli se zastavím abych si oddychla,ale už předem vím,že jsem to neměla dělat.Z přemýšlení mě vytrhne zvuk blížících se kroků ve spadaném listí,náhle jako bych oněměla.Avšak tupý úder,který mě srazí k zemi mi pouze potvrdí,že jsem stále při smyslech.
Hbitě se zvedám a snažím se zaostřit na muže,který mě napadl...Když už jeho tvář spatřím zřetelně vím jistě že je to ten hlídač.Hlavou mi poletuje tolik myšlenek,ale které jsou ty správné? Které mi zachrání život?To je stejně těžké zjistit jako najít jehlu v kupce sena.A jelikož si myslím že mám na nejmíň otřes mozku tak to asi ani nevykoumám.Budu za sebe muset nechat mluvit instinkty!A ty mi právě v tuto chvíli říkají jen to,že se musím bránit.
Okamžitě popadnu špičatou větev,která ležela u cesty.Uběhne sotva chvilička a můj protivník si také opatří "zbraň".V boji,ve kterém by rozhodovala síla bych neměla nejmenší šanci,ale tady můžu použít svou lstivost.
Když se ke mě začíná hlídač blížit,ustoupím o dva kroky dozadu,ale náhle udělám něco co soupeř rozhodně nečekal!Místo toho abych se dala na útěk se rozběhnu proti němu a podaří se mi zabodnout špičku větve do jeho nohy a podle mého očekávání,muž hlasitě zaúpí a náhle začne krvácet.
Tímto jsem získala čas!Musím utéct.Rozhodně se vrhám do hlubin lesa ponořených v šeru,bezmyšlenkovitě se řítím na svobodu.Náhle,ale uklouznu na mokrém listí a už jedu střemhlav z prudkého kopce.Po cestě narážím na kameny,větve dokonce i na střepy ze skleněných lahvích od piva.
Náhle se ocitám v krásném údolíčku,ve kterém teče průzračná,modrá tůňka.Ihned se k ní nakláním a omývám si čerství rány. Vody má okamžitý účinek a ze mě jakoby rázem odplavala všechna bolest.
Na chvíli zavřu oči abych si tento skvostný moment užila ještě více,ale když pak oči náhle otevřu ...
Jsem zase na hřbitově!
Vážně to mohlo být celé jen sen?Pomyslím si,ale odpovědí mi je pouze lehký vánek,který se láme o náhrobní kameny.Mé zranění jsou pryč,to znamená,že to všechno byl jen sen! Náramně jsem si oddychla,protože zjištění,že mě už nikdo nepronásleduje mě naplnilo štěstím.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Monika Monika | 12. června 2013 v 15:33 | Reagovat

To se ti povedlo! :) Jak jsem začala číst, nemohla jsem odtrhnout oči.. :)

2 Anette Anette | Web | 12. června 2013 v 21:24 | Reagovat

[1]: Děkuji :) Moc mě těší, že se má práce někomu líbí! )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama